Lucie Harnošová začínala s malým krámkem v Brně, dnes je její internetový obchod Brána k dětem jedničkou v nabídce ekologického zboží pro děti. Za jejím úspěchem je nejen spousta dřiny, ale i hluboká víra, že kontaktní rodičovství a vše s ním spojené má skutečný smysl.
text: Šárka Schmidtová
Jak přišel nápad začít podnikat?
Podnikat jsem začala ve dvaceti letech, v malém městě jsme si s manželem otevřeli obchod se zdravou výživou. Fungoval rok a půl a pak jsme byli nuceni zavřít, nicméně to pro nás byla velká zkušenost. Nový impuls jsem dostala po narození naší první dcery v roce 2007 – byla jsem tak nadšená z používání šátku na nošení a látkových plen, že jsem v Brně začala na toto téma dělat přednášky a besedy. Zájemců chodilo čím dál více a po pár měsících jsme se rozhodli otevřít kamennou prodejnu právě s tímto sortimentem. V České republice jsme byli první kamenná prodejna s ekologickým zbožím pro děti, vybírala jsem tedy zejména v zahraničí. Všechny produkty jsme nejdříve sami testovali, a až když jsme byli spokojení, pustili jsme je i mezi zákazníky. Důležitým aspektem pro nás vždy byla osvěta, proto jsme taky otevřeli nejprve kamennou prodejnu a až poté e-shop. Lidé si mohli přijít na zboží sáhnout, očichat si jej, prohlédnout mnohem lépe než na fotografiích z internetu. Máme možnost zákazníkům všechno dobře vysvětlit, učit je s produkty zacházet. Naše motto zní: „Nákup všemi smysly“. A je zde zmíněn přitom i ten hlubší smysl, který se v našich produktech skrývá. Jsou ekologické, ekonomické a zdravé pro děti i pro dospělé.
Jak jste volila název? Proč právě Brána k dětem?
Maminka měla pár metrů od nás zdravou výživu s názvem Brána ke zdraví. A tak jsme tu naši sesterskou síť prodejen nazvali Brána k dětem. Až postupem času nám docházel skutečný smysl toho jména – brána k novým věcem, k novému poznání. Brána k miminku, velká změna, krok kupředu...
Jaké byly první ohlasy?
Mezi rodiči, kteří žili podobným způsobem života, byly velmi nadšené. Ale všeobecně se veřejnost tvářila spíš udiveně. Produkty, které nabízíme, obestírá spousta mýtů. Postupně za ty roky jsme jich už celou řadu objasnili, takže ohlasy jsou čím dál lepší a je jich také čím dál více.
Neměla jste na počátku strach z neúspěchu?
Jsem založením spíše optimista, někdo by to dokonce označil až za naivitu. Poháněla mě navíc silná vnitřní motivace, že moje práce má smysl. Kromě toho mě bavila a přinášela mi radost. A přináší doteď. Ve chvílích, kdy jsem hodně vyčerpaná, unavená, skleslá, mi stačí sednout si v prodejně do houpacího křesla, pozorovat zákazníky i skvělé kolegyně, které se všem věnují a předávají informace. Největší radost mám, když vidím spokojené miminko spící u své mámy v dobře uvázaném šátku...
Kdo vám na začátku podnikání pomáhal?
Do práce byla zapojena celá rodina. Já s miminkem uvázaným v šátku prodávala v obchodě, po nocích vkládala produkty do e-shopu, balila balíčky a ještě konverzovala na diskuzích o látkových plenách. Manžel a máma mi pomáhali s hlídáním dětí a také s chodem prodejny. Postupně jsme nabírali zaměstnance a nyní jich máme již více než dvacet, desítky dalších lidí s námi spolupracují externě.
Jak dlouho firma funguje?
Teď je to sedmý rok. Aktuálně máme prodejnu v Brně, v Praze a pobočky v Damníkově a v Jičíně. V létě otevřeme obchod také na Slovensku.
Když jste začínala, už jste měla děti?
Ano, první dcerce bylo osm měsíců.
Můžete nám svoje dcery představit?
Emily má nyní sedm let a Kayla pět let. Emily jsem porodila v porodnici a o svém zážitku z porodnice i o našich začátcích kontaktního rodičovství píši ve svém eBooku (internetové knize), který je na stránkách Brány k dětem zdarma ke stažení. Kaylinka se narodila doma, je to klidné a pohodové dítě a je samo - zřejmě velmi odlišná od starší dcerky. To mě na dětech velmi baví, že jsou hned od narození originální a moudré bytosti. Dcerky pro mě vždy byly a jsou velkými učitelkami.
Jak se vám daří skloubit podnikání s péčí o rodinu?
Někdy je to opravdu náročné. Nejnáročnější období bylo při druhém těhotenství a po porodu. Dodělávala jsem si v té době vysokou školu, podnikala a ještě měla dvě děti narozené krátce po sobě. V té době mi velmi pomáhala maminka a manžel, který se dokonce rozhodl, že nastoupí na rodičovskou dovolenou. Takže byl s dcerkami čtyři roky ‚doma‘. Věnoval jim hodně času a péče, zažili spolu úžasná dobrodružství. Manžel je horský průvodce, takže provázel i během rodičovské do volené lidi v horách a odjížděl tam i relaxovat a regenerovat síly na děti. I já mám flexibilní pracovní dobu, takže jsme obvykle trávili den společně a já pracovala po večerech. Případně jsem na schůzky, semináře nebo do prodejen brala svoje dcerky s sebou.
Rozhodla jste se pro domácí výuku. Proč?
Bydlíme na vesnici na Vysočině a v okolí jsme nenašli školku ani školu, která by nám byla svým zaměřením, komunikací s dětmi i programem blízká. A proto jsme se rozhodli učit děti doma. Třikrát týdně jezdíme do Brna, kde děti chodí do sdružené školy (škola pro domácí žáky) a do dalších kroužků a klubů. Prozatím to dcerkám i nám vyhovuje. Kdyby se však změnil náš životní rytmus, přestěhovali bychom se do města. Nebo kdybychom viděli, že dcery potřebují více režimu a kolektivu, budeme hledat další možnosti.
Jakou výhodu má učit dítě doma?
Pro nás bylo nejdůležitější, že dětem zůstane vnitřní motivace pro učení. Že je nenutíme do učení, do úkolů a že je ani neodměňujeme a neznámkujeme za pokroky. Ono totiž u dětí je nádherně vidět, že žádnou takovou vnější motivaci nepotřebují. Že se chtějí učit pro svoji radost a pro přirozenou touhu po poznávání nových věcí. Učení dětí doma dává rodině velikou svobodu. Mohou si vybrat, kdy, co, kdo, jak bude děti učit. V České republice si můžete vybrat z několika možností domácí výuky. Za prvé je to učení jedním z rodičů, které probíhá podle školních osnov v určeném režimu. Je to učení nejvíce podobné klasickému školskému vzdělávání až na to, že jste doma, že s dítětem komunikujete vy, že ho můžete mnohdy lépe vést, protože ho znáte a víte, co potřebuje. Druhá možnost jsou již zmíněné sdružené a komunitní školy nebo společný pedagog, kterého si skupina rodičů najde, a on (anebo komunitní škola) učí vaše děti, zatímco rodiče mohou dál chodit do zaměstnání. A třetím modelem je neučení, unschooling. Tento směr vychází ze zahraničních svobodných škol, kde učitel je jen doprovod, který připravuje dětem prostředí, ale děti se učí od sebe navzájem a jsou vedeny pouze svou vnitřní motivací k učení. Více informací o domácí škole píšu na blog Brány k dětem.