Měsíční krajina chorvatského ostrova Rab: Page 2 of 2

 

Komrčar - zelená oáza   

Dvakrát vyrážíme do hlavního města. Centrum tvoří malé náměstí Sv. Kryštofa. Z něj vybíhají dvě hlavní uličky, Srednja a Donja ulica, které jsou i mimo sezonu přeplněny lidmi. V jedné z nich nemůžete po levé straně minout vyhlášené zmrzlinářství. Zdejší prodavači pojímají prodej jako show. Nebuďte překvapeni, když dostanete zmrzlinu na špičce kornoutu, nebo vám dokonce přistane kopeček v dlani. Ale nebojte, je to jen hra a personál vám podá ubrousek a zmrzlinu překlopí zpátky do kornoutu. Srednjou ulicí můžete projít až ke klášteru u kostela a nazpět už klidnější Horní (Gornji) ulicí, kde se nacházejí další památky. Zpět na náměstí dojdete po staletí ošlapaných schodech. Ještě klidnější místa ale naleznete v desetihektarovém parku Komrčar, který je právem pýchou ostrova. Je protkaný pěšími stezkami vedoucími pod korunami stromů, ve kterých sídlí mnoho druhů ptáků.   

 

(Ne)jedeme domů   

Po návratu z našeho druhého výletu do města, dva dny před odjezdem, auto podivně zapíská. Kontroluju, zda jsou zhasnutá světla, zavřené dveře, vše se zdá být v pořádku. Pískot po chvíli přestane, tak si pomyslím něco o přechytralé elektronice, problém pouštím z hlavy. Poslední den před odjezdem se horší počasí, takže nám ani nevadí, že zítra brzy ráno odjíždíme. Už se těším, až malého nočního nespavce předám aspoň na chvíli tatínkovi. Máme sbaleno, jdu na parkoviště pro auto, abych ho přistavila před apartmán. Ráno chceme vyrazit na trajekt v pět hodin, takže chceme mít vše připraveno. K mému překvapení auto nenastartuje. Před odjezdem zkontrolovaná baterie asi nefunguje tak, jak by měla. Vzpomenu si na dárek od autoservisu. Oni to snad tušili. Volám tedy asistenční službu, vše šlape jako po drátkách – ano, pošleme vám servisní vůz, do hodinky bude u vás. Do hodinky je u nás akorát průtrž mračen. Servisman doráží o něco později, venku už je úplná tma. Zírá do motoru, já mu svítím baterkou a nad námi držím deštník. Po chvíli hledění do útrob hybridní Toyoty Prius lámanou angličtinou prohlásí, že takový motor ještě neviděl a že se na to musí podívat ráno za světla. Náš plán brzkého odjezdu se bortí.   

Když se opravář podíval za denního světla, konečně spatřil řešení. Bohužel takové, že se auto převeze do servisu Toyoty. Nejbližší je ve sto kilometrů vzdálené Rijece. Naše auto tedy odváží odtahovka a my se zavazadly zůstáváme. S asistenční službou domlouvám další postup. Můžeme zůstat na místě až do doby, kdy bude auto opraveno a dovezeno zpět. Nebo nás Europ Assistance na své náklady dopraví domů, převoz auta do Prahy si ale budeme muset uhradit sami. Ze dvou možností volím tu třetí, zapůjčení vozidla, abychom se přesunuli do Rijeky a tam počkali na opravu auta. Výměna baterie přece musí trvat pár hodin. Volám do servisu a dozvídám se, že baterii nemají a přijde jim až za tři, čtyři dny. Navíc mi asistenční služba hlásí, že na celém ostrově není k půjčení žádné auto. Snažím se tvářit statečně, ale neustálé telefonáty a komplikování situace mě začínají vyčerpávat. Protože ale neumím nečinně sedět a čekat, vymýšlím řešení. Řidič odtahového vozu mi sám říkal, že mají i půjčovnu. Ve foťáku lovím fotografii autíčka na řemenech a nacházím to, co potřebuji – telefonní číslo na odtahovku. Vcelku jednoduše se domlouváme na půjčení auta, ani vrácení v Rijece není problém. Hurá. Volám znovu do servisu a vysvětluji naši složitou situaci. Naštěstí zabírá informace o malinkém miminku a jako zázrakem mám slíbenou opravu do druhého dne. Večer po celodenním telefonování nasedáme do půjčeného auta, já si osvěžuji řazení s manuální převodovkou a vyrážíme do Rijeky. O půlnoci jsme na místě.  

 

Šťastný návrat   

Po noci v pětihvězdičkovém hotelu s luxusní snídaní – vše hrazeno asistenční službou – si v poledne vyzvedáváme naše autíčko. To zapůjčené necháváme v servisu, prý se už spolu nějak domluví a auto předají. ‚Sretan put‘, šťastnou cestu, popřeje mi paní na recepci servisu a já mám chuť ji obejmout. Sedáme do našeho POJÍZDNÉHO auta (najednou mi toto spojení nepřijde tak samozřejmé) a mě, znavenou nervy a péčí o miminko, které odmítalo v luxusu spát, čeká asi deset hodin za volantem. Dopingem je pro mě vidina vlastní postele a partnera, který se v noci ujme plačícího děťátka. „Už vás samotné nikam nepustím,“ slibuje, když mě před domem pevně obejme.

 

V hlavním městě si přijdou na své i milovníci památek a místních specialit. Poměr přírody a civilizace je na Rabu ideální. 

 

 

 

Kategorie: