Následující řádky jsou pokusem o terapii sebe sama a svého svědomí. mohou též zapůsobit jako naprosto odstrašující příklad, a zachránit tak nemálo duší. Kéž by zafungovalo obojí.
text: Bořek Slezáček
Máme se ženou dva syny, pětiletého Kolju a ročního Andreje. Je to boj. I přesto, že je Žanetka na mateřské, chodí na dopoledne do práce do svého krámu s knihami, včetně víkendů. Já mám naštěstí své aktivity v naprosté většině odpoledne a večer, takže se u dětí a do má cnosti střídáme. Kolja sice chodí do školky, ale znáte to, stačí kašel nebo rýma a musí zůstat doma, o víkendech tak jako tak. Takže procházím několik hodin martýriem, které vy, dámy, všechny znáte, navíc v něm jste ne pár hodin, ale celý den. Chystám snídani v uklizené kuchyni. V okamžiku servírování malým satanům už jsem obklopen totální zkázou. Andy uklízet neumí a Kolja naprosto odmítá s tím, že to neudělal on, respektive jen on. Nevím, kdy přesně jsem učinil tu fatální chybu ve výchově a uvolnil otěže v představě, že dítě je jiné než ženy a benevolenci nebude považovat za slabost. Víte, můj otec (a jako otec nestál za nic) říká, že výchova je souboj charakterů. Buď se povede výchova, nebo se za chová charakter. Tuhle větu používám dodnes, kromě této chvíle, sám před sebou i před druhými jako sebeospravedlňující výmluvu s tím, že jsem dětem nechtěl lámat charakter. Ve skutečnosti to tak ale není, nebo ne úplně.
První dítě jsme měli, když mi bylo čtyřicet jedna let. Nepatřím tedy zrovna k mladým tatínkům a v sedmačtyřiceti prostě už chci mít občas klid, zejména proto, že chodím z práce domů pozdě večer, často až ráno. Z práce, ne z hospody. Takže, když okolo Koljových tří let došlo ke zlomovému růstu jeho ega a souvisejícímu vztekání, podlehl jsem. Kolja pořád tláská nějaké sladkosti. Substituci ovocem odmítá. Dobrá, řekl jsem si, zneužijeme tvou nechutnou závislost jako výchovný prostředek. Zlobíš, nedostaneš dobrůtky. Jistě, ale to by je pak nedostal nikdy, že. Navíc ten pláč, ty výčitky a smutná očička. Tatínku!!! A když podlehnu, mám špatné svědomí a ve chvíli, kdy je to nejméně třeba, se změním v toho nejdůslednějšího otce ve vesmíru. To musí ten kluk koukat, co se to děje. Výsledkem mých výchovných úspěchů jsou pro změnu Koljovy úspěchy ve školce. Několikrát denně na hanbě, ne chci, nebudu... Dělám mu život těžký svou pohodlností? Ale vždyť já se tak snažím. Navíc, když jsou ta děcka tak sladká. Je to osobnost, říkám si já, vocaď pocaď, říkají si asi ostatní. Ne-li hůř. Kdo by chtěl mít za dítě neoblíbeného spratka. Takže, co teď s tím? Obávám se, že je to jak se ženskou. Jak nastavíš mantinely na začátku, tak zůstanou, už je ve svůj prospěch nikdy neposuneš ani o píď. A je to trest za lásku a benevolenci. Jistě, trochu nadsazuji, ale tak nějak to pro stě bude. Mám tedy před sebou dva přetěžké úkoly, napravit výchovu Kolji a nepokazit totéž u Andreje. Tomu říkám výzva... Vlastně je tu ještě jeden úkol. Když to večer stihnu, děláme si s dětmi kino, čteme si nebo hrajeme. Jak mám klukovi prosím vysvětlit, že bych si na doktory raději hrál s maminkou?