Galeje pokračují. Být chlapem v domácnosti prostě není žádný med.
Začínám si uvědomovat, že úspěšně pracovat na třech dětičkách bylo hodně krásné. A to se dá říct, že mít tři kluky je ta ‚nejlevnější‘ varianta, alespoň tedy, co se týče oblečení. Na druhou stranu bych ale s tím, jak rychle rostou, potřeboval větší hrnce a v kuchyni ještě jednu velkou lednici. Někdy ani nevěřím, co všechno jsou schopni do sebe za den ti naši kluci natlačit. Ze všech stran poslouchám, že ‚krásně papají‘...
Tradá na nákup!
Po dvou dnech je totiž naše americká lednice skoro prázdná. Někdy si říkám, že nám tam snad musí chodit pro něco k snědku i naši sousedi. Přichází obvyklá procedura – naskládat všechny tři sviště do auta, pořádně je ‚přikurtovat‘ do sedaček a tradá do nejbližšího supermarketu. Manželka totiž musela strašně nutně odjet do zahraničí, samozřejmě pracovně, jak jinak. Po ujetí několika stovek metrů uvažuji, že auto otočím, všechny tři seřežu a objednám si nákup přes internet. Opravdu myslím, že by lidé na mateřské měli dostávat zadarmo léky na uklidnění anebo aspoň 20 litrů vína na týden (to by byl můj případ), jinak přeci nemohou ručit za to, že svým roztomilým andílkům nějak neublíží. Ale zpět do auta. Řev, štípání, brečení a klasická věta: „Tatíííí, on mi udělal to a druhý zase tohle...“ a pořád dokola, prostě děs běs. Asi si pořídím stará osvědčená traktoristická sluchátka jako Otík z Vesničko má středisková a budu mít klid.
Není toho nějak moc?
Parkování před mým oblíbeným supermarketem proběhlo dobře, beru vozík a spěchám mezi regály. Samozřejmě i se svými třemi andílky, což vřele doporučuji všem rodičům, kteří se úspěšně vyhýbají výchově dětí, a nejlépe v sobotu. Po několika desítkách minut je nákup dokončen. Jde se k pokladnám. Mám – ostatně stejně jako vždycky – pocit, že je nákup nějaký objemnější. Děti totiž tatínkovi úspěšně po cestě přihazovaly své oblíbené pochoutky přímo do vozíku. Cesta zpátky se samozřejmě odehrává ve stejném stylu jako cesta tam. Raději tedy šlápnu na plyn, ať to utrpení netrvá tak dlouho. Doma naplním ledničku a ptám se sám sebe, jak dlouho asi taková zůstane. Pak se najednou ozve: „Tatííí, máme hlad.“ Z toho mi vyplývá, že zítra odpoledne asi opět vyrazíme na nákup.
Bez zmrzky to nejde
Další atrakcí pro děti je společná jízda na kolech do sousední vesnice, kde mají kvalitní točenou zmrzlinu. A nedávno dokonce, bohužel pro mne, rozšířili sortiment i o ledovou tříšť. Po třiceti minutách jízdy s pár pády a odřeninami si říkám, jak jsem se od nich mohl nechat zase ukecat? „Tati, já chci tu největší zmrzku, jó? A pak si dám tu ledovou tříšť,“ oznamuje mi ještě po cestě jeden z kluků. Po úspěšném dojezdu k cíli objednávám zmrzlinu. Nejmladšímu Oskárkovi ji podávám se slovy: „Drž to rovně a lízej.“ Vzápětí mu samozřejmě musím kupovat novou, protože nedbal mých slov a zmrzlina mu upadla na tričko a na zem. Měl jsem chuť ho plácnout po zadku, ale jak jsem se napřáhl, vyčítavě mi pohrozil: „Nebij mě, já to řeknu mámovi.“ Takže zase nic. Jeho bráchové ani v tomto nezůstali pozadu, takže na cestě zpět za mnou jedou tři prasátka. Příště jedu pro zmrzlinu sám, a v autě.
Po večerech se strachem přemýšlím o tom, co bude, až jim bude o pár let víc. Radši si ale otevírám lahvinku vína, soustředím se na jeho lahodnou chuť a koukám na webové stránky, kde nastávajícím maminkám radím, že je to všechno vlastně normální, a že ač to vypadá hrozivě, dokážou to.