„Delfín zachránil plavce před žralokem.“ Podobné novinové titulky nejsou vůbec nic neobvyklého a každá z nás jistě podobný příběh v minulosti zaznamenala. Přestože toho o delfínech a jejich psychice příliš nevíme, jedno je jasné – jsou nám bližší, než si myslíme...
TEXT: KAROLÍNA LÁSKOVÁ
Začali kolem nás kroužit, aby nás chránili před útokem žraloka. Nikdy předtím jsem se s ničím takovým nesetkal,“ řekl Rob Howe, který si v roce 2004 šel s rodinou zaplavat u břehů Nového Zélandu. Delfíni kolem čtveřice plavců kroužili skoro hodinu, do doby, než se objevil plavčík v člunu. „Když nebezpečí pominulo, dovolili nám delfíni vrátit se ke břehu,“ dodal Rob Howe. Podobných příběhů existuje celá řada. Už mnohokrát například delfín dotáhl zraněného člověka ke břehu na svém hřbetě. Vědci si již celá desetiletí lámou hlavu, co k takovému ochranářskému chování delfíny vede. Podle některých se jedná o instinktivní chování, kdy se delfíni snaží bránit svá mláďata, se kterými si lidi ve vodě spletou. Stále více badatelů se ale přiklání k názoru, že delfíni pomáhají člověku v nouzi z přátelství. Delfíni jsou totiž citlivé a velmi inteligentní bytosti s přátelskou duší.
Společenský tvor
Dosavadní zkoumání ukázala, že delfíni jsou velmi společenská zvířata, jejichž chování se v mnohém podobá tomu lidskému. V mořích a oceánech se většinou pohybují ‚s přáteli‘ ve skupinách stejného pohlaví nebo ‚s rodinou‘, tedy samice, samec a jejich mláďata. Ačkoli mohou skupiny delfínů tvořit až stovky jedinců, je zajímavé, že tento savec nepotřebuje žádného ‚vůdce smečky‘. Chovají se k sobě velmi přátelsky a vzájemně si pomáhají.
Když je například některý z členů skupiny nemocný, ostatní se o něj pečlivě starají. Stejně tak si tito mořští savci vypomáhají při lovu nebo při porodu. Dorozumívají se mezi sebou velmi specifickým způsobem – mlaskavými zvuky či cvakáním zubů. Zkoumání této delfíní ‚řeči‘ jasně ukázalo, že se jedná o soubor znaků, kterým mezi sebou delfíni komunikují. Jedná se bezpochyby o tvory velmi inteligentní.
Mozek delfína například váží skoro o půl kilogramu více než ten lidský. Je škoda, že se tito přátelští a chytří tvorové s vyvinutým sociálním cítěním stávají kořistí rybářů nebo umírají kvůli ekologickým katastrofám způsobeným lidmi. V tomto bychom si asi měli vzít příklad z minulosti, kdy se ve starověkém Řecku zabití delfína trestalo smrtí.
Delfinária jako vězení?
V posledních letech se rozšiřuje ‚trend‘ ukazovat delfíny při veřejných vystoupeních. Děje se tak v tzv. delfináriích. Ochránci zvířat nejsou z těchto delfíních vězení nijak nadšení a jednoznačně tvrdí, že delfíni tímto způsobem neskonale trpí.
Delfíni v zajetí totiž nemohou žít svým přirozeným způsobem – tedy ve společnosti ostatních. V delfináriích musí většinou žít o samotě a navíc ve stísněném prostoru. Ve volné přírodě jsou však zvyklí plavat až 100 kilometrů denně a brázdit mořské vlny až padesátikilometrovou rychlostí. Jsou to také velmi dobří potápěči, kteří se dokážou potopit až do pětisetmetrové hloubky. O tom si mohou zajatí delfíni, kteří jsou nuceni den co den předvádět monotónní kousky, jenom zdát. Delfín se přitom může dožít až padesáti let. V zajetí však většina z nich umírá předčasně. Ochránci zvířat mají v tomto směru jasno – delfíni umírají žalem a kvůli tomu, že jsou v zajetí nešťastní.
Mořští strážní andělé
Asi nejznámějším příběhem, kdy delfíni zachránili člověka, je událost, která se stala počátkem sedmdesátých let minulého století. Yvona Vladislavičová si vyjela se svými přáteli jachtou napříč Indickým oceánem. Bouře a vlny vysoké jako dvoupatrový dům však jejich plavidlo poslaly ke dnu. Ač se Yvona snažila plavat, tušila, že se několik desítek kilometrů od pevniny v moři, které je známé častým výskytem žraloků, blíží její konec. Po šesti a půl hodinách ve vodě si všimla žraloka. Znenadání se však vedle ní objevila trojice delfínů a žraloka odehnala. Yvona z šoku omdlela. Mořští záchranáři však udržovali její tělo nad hladinou a chránili ji vlastními těly.
Její tělo tímto způsobem přesunuli o bezmála 70 kilometrů k nejbližší bóji, kde ji zachránila loď. Podobný příběh se stal u pobřeží Jaderského moře v jižní Itálii. David Ceci, čtrnáctiletý chlapec – neplavec, tam vypadl z člunu svého otce, se kterým se vydali na lov ryb. Na pomoc připlaval delfín, kterému se v těchto místech neřekne jinak než Filip. Ten tonoucího chlapce vytlačil zpět na hladinu a čumákem jej ‚dostrkal‘ zpět k lodi jeho otce, který jej vytáhl na palubu. Filipa místní znají už od roku 1998, kdy začal doprovázet plavidla a pomáhat posádkám v nouzi.
Navigátor Jack
O tom, že delfíni pomáhají lidem už od nepaměti, svědčí kniha Franka Edwardse ‚Nejzáhadnější ze záhadných‘. Ta pojednává o delfínu Jackovi, co působil coby navigátor v letech 1871 až 1912 u pobřeží Nového Zélandu. V této oblasti doprovázel plavidla zrádnými vodami, které byly plné nebezpečných korálových útesů, podmořských proudů a mělčin s ostrými skalami. První, kdo si Jackovo navigátorské mistrovství měl možnost vyzkoušet, byl škuner Brindle na své cestě z Bostonu do Sydney. Bouřlivé vody dostaly tehdy posádku plavidla do úzkých. Na lodním boku se však jako zázrakem objevil delfín, který ukázal posádce bezpečnou cestu a zachránil desítky členů posádky před smrtí. Toho dne se podle lodních deníků staly tamní vody bezpečné, a to právě díky delfínovi - lidumilovi. V roce 1903 byl Jack postřelen jedním z opilých cestujících lodě Penguin. Střelce museli zavřít do lodní cely, aby jej posádka nezlynčovala. Jack se neukázal celé dva týdny. Poté se však opět plný síly přihlásil do služby. Místní úřady vydaly výnos, který delfína Jacka chránil před jakýmkoliv projevem nepřátelství. Pro námořníky se stal tento výnos mantrou. Naposledy byl Jack viděn v roce 1912. Potom navždy zmizel ve vlnách. Podle pamětníků však za čtyřicet let svého působení coby neplaceného navigátora pomohl až tisícovce plavidel. Novozélandské město Wellington nechalo na památku tohoto delfína postavit dokonce pomník.
Delfíni mají duši
Tito mořští savci jsou naprosto výjimeční tvorové, kteří mají k člověku blíže, než se nám může zdát. Je to nejen jejich způsobem života, který se v mnohém podobá tomu našemu, ale už mnohokrát prokázali, že jsou to naši přátelé, kteří nás v moři – pokud plavou poblíž a my jsme právě v nouzi – nenechají na holičkách. Zaslouží si naši plnou ochranu, přátelství i porozumění.