Jaké to je, strávit celý týden v úplné tmě a jen sama se sebou? Se svými obavami, úzkostmi a strachy? Herečce Kristýně Frejové terapie tmou, jak sama říká, naprosto změnila život.
Text: Šárka Rusnáková
Kristýno, když jsme spolu mluvily naposledy, o terapii tmou jste jenom uvažovala, jak jste se pro ni rozhodla?
Měla jsem štěstí. On je totiž o terapii tmou v Čeladné, která je podle mého názoru jediná seriózně provozovaná u nás, velký zájem. Bývá rezervována dopředu i na dva roky. A k tomu štěstí – seděla jsem u Andyho v pracovně (Andrew Urbiš, terapeut, zakladatel terapie tmou v beskydském rehabilitačním centru – pozn. red.), když mu zazvonil telefon a někdo mu jeden z termínů odřekl, mělo to být přesně za rok v srpnu. A tak se mě Andy rovnou zeptal, jestli bych měla zájem. A já prostě řekla spontánně, že ano. Taky proto, že v Čeladné obvykle člověk propadne jakési euforii, že se sebou udělal spoustu práce a mentálně se někam posunul.
Do Čeladné jste tedy jezdila nejen za tmou?
Andy působí v Čeladné jako psycholog. Jezdí tam i lidé po těžkých úrazech, fyzických i psychických, a to mluvím o úrazech, které vám absolutně změní život. Já se k Andymu dostala díky mamince, která se z Čeladné vrátila v neskutečné formě a říkala mi, že se tam potkala s člověkem, se kterým bych si určitě rozuměla. Potom udeřila znovu rakovina a já na nějakou Čeladnou a Urbiše úplně zapomněla. Mamka se horšila, já mezitím porodila... Po mamčině smrti, kdy jsem se začala věnovat i tomu, jak žiju já, mi Jana Janěková při nějaké návštěvě vyřídila pozdrav od Andyho a já si vzpomněla na mámina slova stará skoro 3 roky a Andyho kontaktovala. S Janou jsme se tehdy začaly hodně kamarádit, měly jsme stejně staré holčičky a Jana se s Andym dobře znala. „Ozaj náhodička.“
Na přípravu do tmy jste měla celý rok. Bylo to dobře?
Je pravda, že v té první chvíli jsem se na to cítila, ale hned vzápětí přišly pochybnosti. A tohle všechno mi docházelo a střídalo se celý ten rok – čím víc jsem se termínu terapie tmou blížila, tím větší jsem cítila respekt. Ano, trošku jsem se na to připravovala, ale asi ne tak, jak si mnozí mohou myslet – tedy pobytem ve zhasnuté místnosti, protože ono zase tolik o tu tmu nejde, jako spíš o to, umět být jen sama se sebou.
A to většina z nás neumí. Co uděláme, když přijdeme domů z práce a máme možnost mít chvíli jen pro sebe? Pustíme si rádio nebo televizi.
Dokázat být jen sám se sebou je jedna z nejtěžších věcí, které jsem se kdy v životě dotkla. Ale popravdě, pokud se vám podaří ‚připustit se sám k sobě‘, spousta věcí se vám pak začne jevit jako nepodstatné banality a vypustíte je ze života. Já za největší ztrátu času považuju televizi a Facebook. Televize u nás běží pouze, když do ní dám flashku s Dextrem nebo Hrou o trůny či nějakou jinou pohádkou pro Ráchelku a Facebooku jsem svým způsobem propadla. Ano, odříkaného chleba největší krajíc.
Jak se tedy dá připravit na týden sama se sebou a ve tmě?
Mně pomohlo cvičení. Už čtyři roky cvičím pravidelně jógu, pilates, orgánové cvičení, při kterém se člověk naučí usoustředit se dovnitř sebe. Myslím, že ta srážka s tmou by pro mě byla daleko těžší, kdybych za sebou tohle neměla. Ale popravdě, žádná meditace či jiná mentální cvičení člověka na to potkání se sebou samotným nemůže zcela připravit.
Tak jaké to tedy bylo?
Nejdřív přišla taková zkouška, tři minuty, na které Andy zhasl a nechal mě tam samotnou, abych věděla, jaké to bude. No, a já byla v tu chvíli přesvědčená, že to nedám, že až se za ty tři minuty vrátí, tak mu řeknu, že končím, odcházím, jedu domů. Pořád jsem si jen opakovala: Proboha, to přece nemůžu udělat, čekala jsem na to rok!
Co vás přesvědčilo tam zůstat?
Moje hrdost. Paradoxně jsem ve tmě zůstala díky svému egu, kterého jsem se do tmy přijela zbavit. A pak mě uklidnil Andy, který mi řekl, že žádní démoni nepřijdou zvenčí, přijdou jen ti, které mám v sobě, a s těmi je potřeba se potkat, popasovat a rozloučit. A podle toho, jak mě zná, je přesvědčený, že konkrétně já nemusím mít z toho setkání strach. Myslím, že si mě Andy trochu idealizoval, ale jsem mu za to vděčná a šťastná, že jsem zůstala.
A přišli?
Ano, ale nechci se o nich bavit, zůstali tam.
Popíšete alespoň přesněji své pocity?
Prostě se vám stáhne krk, špatně se dýchá, rozbuší se vám srdce... Psychiku propojenou s tělem tam máte v přímém přenosu. Cítíte, jak je mozek schopen vám to tělo během chvilky totálně rozložit. Najednou mu vezmete obraz, který zaměstnává oči, skrze které k nám přichází 90 procent vjemů, a on se s tím nechce smířit. Všechna ta ega, démoni, závislosti, které máme v sobě, se začnou během těch pár minut dostávat napovrch a bránit se. Kroutí se v tom těle jako nějací červi, kteří svádějí boj o svou čirou existenci. A ještě k těm závislostem – přestala jsem tam kouřit, a i když mám od té doby krátkodobé recidivy, spojené většinou s cigaretou v nějakém představení, nemám problém po skončení premiérového šílenství zase přestat. Tohle pro mne bylo dříve nepředstavitelné.