Následující řádky jsou pokusem o terapii sebe sama a svého svědomí. Mohou též zapůsobit jako naprosto odstrašující příklad, a zachránit tak nemálo duší. Kéž by zafungovalo obojí.
Text: Bořek Slezáček
Máme se ženou dva syny, pětiletého Kolju a ročního Andreje. Je to boj. I přesto, že je Žanetka na mateřské, chodí na dopoledne do práce do svého krámu s knihami, včetně víkendů. Já mám naštěstí své aktivity v napro sté většině odpoled ne a večer, takže se u dětí a do má cnosti střídáme. Kolja sice chodí do školky, ale znáte to, stačí kašel nebo rýma a musí zůstat doma, o víkendech tak jako tak. Takže procházím několik hodin martýriem, které vy, dámy, všechny znáte, navíc v něm jste ne pár hodin, ale celý den.
Chystám snídani v uklizené kuchyni. V okamžiku servírování malým satanům už jsem obklopen totální zkázou. Andy uklízet neumí a Kolja naprosto odmítá s tím, že to neudělal on, respektive jen on. Nevím, kdy přesně jsem učinil tu fatální chybu ve výchově a uvolnil otěže v představě, že dítě je jiné než ženy a benevolenci nebude považovat za slabost. Víte, můj otec (a jako otec nestál za nic) říká, že výchova je souboj charakterů. Buď se povede výchova, nebo se za chová charakter. Tuhle větu používám dodnes, kromě této chvíle, sám před sebou i před druhými jako sebeospravedlňující výmluvu s tím, že jsem dětem nechtěl lámat charakter.
Čtěte více o výchovných vítězstvích i prohrách v novém Baby L’amour, které je právě na stáncích!