Nejsem úplně ten typ dobře informované matky, o těhotenství vím jen to, co jsem sama prožila, a o mateřství jakbysmet. Ovšem čtyři knihy mi během tří let rodičovství samy vstoupily do života a zodpověděly ty nejdůležitější otázky, které jsem si dnes a denně kladla.
Andrea Mouaddab Vémolová
První knihu najdete v oddělení esoteriky. Je to trochu zavádějící, protože po přečtení bych ji klidně přidala k psychologické literatuře, velmi dobře napsané a pro téměř všechny čitelné. Je to malá knížečka Zdeňky Jordánové „Tvoje dítě jako šance pro tebe“. Bohužel mi do života přišla až ve chvíli, kdy jsem byla matkou roční holčičky. Podrobně a na velmi jasných příkladech pojednává o tom, jak se my rodiče podepisujeme na svých dětech. Matky pak obzvláště, protože do tohoto popisu samozřejmě náleží i těhotenství. Během četby jsem si vzpomínala, jak jsem byla v těhotenství nebetyčně hysterická, jak jsem hodiny štkala schoulená u kuchyňské linky kvůli ekologické aviváži, kterou manžel odmítal používat. Když jsem si na ten pláč vzpomněla, viděla jsem najednou svou malou holčičku, která mi občas dokázala předvést podobnou scénu. Když autorka popisovala příběhy jednotlivých lidí, kteří jí vyprávěli své životní eskapády, začaly se mi vybavovat všechny křivdy, které už jsem stihla spáchat na svém dítěti, aniž by mi bylo schopno odporovat jinak než pláčem.Díky Zdeňce Jordánové vím, jak moc je moje dcera navázána na mé pocity. Když řeším nějakou pracovní křivdu a nejsem schopna vyslovit své rozhořčení směrem ke kolegům, mé dítě do dvou dnů začne bolet v krku a dostane pekelnou rýmu a já k tomu pak angínu. Když jsem devět měsíců po porodu procházela poporodní depresí, moje dcera byla neustále osypaná atopickým ekzémem. Začalo to tím, že jsem ihned po porodu zoufale nevěděla, jak s tím uzlíčkem naložit, jestli je to moje štěstí nebo neštěstí, přestože jsem ji podvědomě bezmezně milovala. Ona však rázem pochopila mou situaci a po měsíci života, kdy jsme strávily tři dny v nemocnici, se osypala poprvé a nejvíc, aby všechen můj potlačený strach, úzkost, paniku a nervozitu ventilovala za mě. Zároveň mi tato kniha pomohla objasnit křivdy mého vlastního dětství a otevřela dveře vztahu mezi mou matkou a mnou, což považuju za jeden ze stěžejních kroků vztahu mezi mnou a mou dcerou.
Když se to narodí a pořád to něco chce
Tou druhou osudovou knihou mého rodičovství je „Najděte si svého marťana“ olomouckého vysokoškolského pedagoga a odborníka na práci s dětmi v mateřských školách Marka Hermana. Popravdě jsem neměla tu sílu, přečíst ji od začátku do konce, ale když vedle mě leželo zatím nehybné miminko a šťastně se na mě smálo, našla jsem si chvilku, abych si lehla vedle něj a zjistila i z literatury, co ode mě vlastně žádá. Do té doby jsem to totiž nevěděla, protože jsem se lopotila se svou depresí, vyměňovala plínky, kojila, tloustla s kamarádkou čokoládou a přemýšlela, co budu dělat se svým životem, jak já tohle vydržím. Logicky se mi tedy dostala do ruky kniha, která velmi příjemným a nenáročným způsobem člověka uvádí do psychologie vlastní osoby, odpovídá na otázky, které si většina z nás klade, a posouvá vás, když ne k aktivitě, tak alespoň k zamyšlení nad sebou samým. Mezi tento psychologický exkurs je zamíchána i kapitola s názvem „Vychovejte si doma medvídka Pú“. Tu jsem doslova zhltla na posezení a odnesla si z ní jediný závěr. Dítě ode mě nic nechce, chce zcela přirozeně moje štěstí, úsměv a mou lásku. Tenhle tvoreček tu není proto, aby mě obtěžoval, vysával a mučil nevyspáním, ale proto, aby mě těšil a miloval. Zatím ještě neumí dávat, ale všechno to, co mu dám nyní já, mi bohatě vrátí – proto je to ta nejlepší životní investice! Díky knížce Marka Hermana jsem se rozhodla, že se nevrátím v šesti měsících miminka do práce, jak jsem měla původně v plánu, ale minimálně do roka tu budu jen a jen pro něj, abychom si vytvořili co nejpevnější vztah. To, že nebudu mít peníze na dovolenou, mi najednou začalo být úplně fuk.